Jak koronavirus ovlivní české školství

Na pořadu dne jsou úvahy o tom, že učitelé musí slevit, a diskuze o podstatě výchovy. O praktických dopadech koronavirové krize na české školství hovoříme s expertem na vzdělávání Bohumilem Kartousem.

Ze dne na den se české školství razantně změnilo. V dobrém, nebo ve zlém?

Podle mého skromného názoru je to pro české školství zejména výzva a příležitost, byť si uvědomuji, jaký dopad to má na pracovní nasazení řady učitelů. Zejména těch, kteří se snaží při omezených možnostech o plnohodnotnou distanční výuku. Těm patří obrovské poděkování a úcta. V prvé řadě se ukazuje, že to, co nebylo možné změnit snahou o systémový rozvoj, mám na mysli digitalizaci, to se pod tlakem okolností podařilo posunout vpřed o neuvěřitelný kus, a to během několika dnů či týdnů. Byl jsem překvapený z toho, že někteří učitelé dokázali vlastně okamžitě otevřít digitální třídy bez ohledu na předchozí zkušenosti a dovednosti. V pořadu EduKorona, jejž jsme s kolegyní Anelikou Sbouli, školní psycholožkou ze ZŠ Nebušice, začali natáčet na začátku karantény, jsme hned v prvním díle ukazovali, jak si paní učitelka Stáňa Šimůnková (z téže školy) poradila s technickým zabezpečením za pomoci jednoho z rodičů a nyní už několik týdnů vede on-line hodiny i setkání s rodiči, na prvním stupni.

Takových učitelů jistě nebylo málo a postupem času se ukazuje, že se přidávají další.
Ano, i za cenu mnohem větší časové zátěže při přípravě. Spousta rodičů najednou zjišťuje, co to znamená „učit“, jak náročné to je, byť pouze s jedním dítětem. Z řady škol přicházejí informace o tom, že krize svedla učitele a rodiče více dohromady. Z toho lze určitě těžit. V mnoha případech se posunou úvahy o smysluplnosti obsahu vzdělávání, o hodnocení, přístupu k žákům.

Na druhou stranu se výrazněji ukazují často propastné rozdíly mezi jednotlivými školami. Bleskové šetření ČŠI sice říká, že pouze zlomek ředitelů referuje o žácích mimo dosah, nicméně z toho, co se ke mně jinými cestami dostává, je zřejmé, že skutečnost je mnohem složitější a pestřejší. V některých případech, a není jich málo, je distanční výuka založena na pouhé e-mailové komunikaci. Diametrálně odlišná je pozice různých žáků podle jejich zázemí a podpory. Zejména s ohledem na přijímací zkoušky přinese krize prohloubení závislosti na socioekonomickém statusu rodiny.

Jak koronavirus reálně změní české školství v nebližší budoucnosti?

Je otázka, co dobrého vydrží i v příštím školním roce, zda například budou učitelé využívat distančního přístupu i tehdy, bude-li většina dětí ve škole. Třeba v případech, kdy dítě bude kvůli nemoci doma, přesto schopné připojit se a „být“ ve třídě. Je otázka, zda se například podaří transformovat úvahy o větším podílu formativního hodnocení. Dokážu si například představit, že v některých školách nebudou žáci prvních ročníků základní školy hodnoceni známkami. V souvislosti s novou strategií vzdělávání do roku 2030 si dokážu představit, že se získané zkušenosti promítnou pozitivně do školních vzdělávacích programů. Bude to ale velmi rozdílné, škola od školy. Jak říká ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík, využití příležitostí bude záležet zejména na ředitelích. Jako vždy.

Na co je teď třeba se ve výuce zaměřit?

Jednoznačně je třeba pomoci žákům, kteří se připravují na klíčový přechod na další stupeň vzdělávání v podobě přijímaček. A zejména těm, jejichž podmínky života jsou pro ně handicapující. Většina učitelů umí tyto žáky identifikovat a buď sami, či s využitím externích zdrojů jim pomoc nabídnout. Skvělou iniciativu odstartovala paní ředitelka Marcela Erbeková ze Základní školy Mnichovice: podařilo se jí přes studentský spolek Otevřeno vytvořit skupinu deseti studentů pedagogické fakulty, kteří on-line doučují žáky 9. tříd na přijímací zkoušky. U studentů to vzbudilo velký zájem pracovat dobrovolně, ovšem paní ředitelka našla prostředky na jejich odměnu. Bylo by skvělé, kdyby se to podařilo i v dalších školách.

Digitalizace vstoupila do škol, aniž by se kdo koho ptal, zda jsou připravené. Umí školy učit on-line? 

Jak uvádím výše, některým učitelům to žádný zásadní problém nedělá. Jde čistě o ochotu využít relativně snadných nástrojů komunikace. Samozřejmě že existuje řada problémů, jako je vybavení na straně učitelů i žáků, složitá koordinace, různá motivace rodin a žáků, ale zdá se, že i přesto stále přibývá počet učitelů ochotných něco digitálního podniknout. Ve společném rozhovoru pro ČT, kde jsme byli společně s paní Renatou Schejbalovou, předsedkyní Asociace ředitelů gymnázií, se paní ředitelka svěřila, že i přes svůj ne úplně vřelý vztah k digitálním technologiím už u nich ve škole probíhá výuka i pedagogické porady. Moc si vážím toho, že to takhle nahlas řekla a že tím dává určitý vzor.

Co by mělo být do budoucna podstatou vzdělávání? Punské války už asi ne, co tedy ve výuce preferovat?

Mně osobně by se líbily punské války zasazené do kontextu současnosti. Vezměte si, že podobnou trasu, jakou tehdy musely absolvovat válečné lodě Římanů či Kartaginců, dnes masově absolvují desítky tisíc uprchlíků. Mezi Evropou a Maghrebem docházelo za posledních více než dva tisíce let k neustálému ovlivňování. Můžeme vyjít ze současnosti, najít souvislost a stopovat ji do minulosti. Stejně jako v jiných tématech nejde o téma samotné, ale o jeho kontext.

Současná krize vytvořila přímou vzdělávací potenci: kdy jindy než při omezeném pohybu způsobeném globální pandemií bychom se měli snažit pomoci dětem chápat fungování světa, společenských smluv, právních systémů, mezinárodních vztahů, sociálních principů a psychologie?

Ale samotná podstata výchovy a vzdělávání, prostředků zmocňování se světa, se formuje ještě na vyšší úrovni. V knize No Future poukazuju zejména na potřebu sebepoznání, odolnosti a dovednosti využít neočekávané změny k vlastnímu i společenskému prospěchu, na nutnost vytvářet společenskou soudržnost, na potřebu digitální dospělosti ve smyslu prolínání fyzického světa s tím virtuálním, což je fenomén, který navždy změnil podstatu lidství. To vše nyní obnažila pandemie koronaviru. Nečekal jsem, že to přijde tak náhle.

Jste součástí poradní skupiny odborníků s názvem KoroNERV-20. Co budete hlavně vládě nebo ministerstvu radit ve vztahu ke vzdělávání?

Jde o platformu s širokým expertním zastoupením, od ekonomů přes lékaře, novináře, sociology, podnikatele, lokální politiky až po lidi zabývající se vzděláváním. Vydali jsme už sérii doporučení týkajících se daňových úlev a úlev na pojistném pro živnostníky a firmy, záměrů na vstup státu do strategických firem, k tomu, jak připravit zdravotnický systém na dlouhodobé řešení koronavirové epidemie, a taky například k otevírání škol a přijímacím zkouškám. Domníváme se jednotně, že současná rozhodnutí jsou postavena na zcela nedostatečném využití dostupných dat o průběhu epidemie a na neochotě klíčová data sbírat. Žel stát se rozhodl data před veřejností tajit, a to i před tou expertní. Bez potřebné analýzy nelze relevanci a legitimitu opatření posoudit. Co se týká samotných škol, dostupné analýzy (prestižní medicínský časopis Te Lancet či scénáře vývoje českého výzkumného think-tanku IDEA) ukazují, že zavírání škol má na kontrolu šíření či dopady epidemie spíše menší vliv. Proto řízené a rozumné otevírání škol lze spíše doporučit, i s ohledem na kolaterální škody, k nimž dochází zejména kvůli sociální izolaci dětí a kvůli nepříznivým podmínkám života některých z nich. O klíčové potřebě připravit děti na důležitý přechod na vyšší stupeň vzdělávání jsem už mluvil.

Z mého pohledu současný ministr školství Robert Plaga přistupuje na rozumné kompromisy. Jeho pozice není jednoduchá, neboť je závislý na rozhodnutích ministerstva zdravotnictví. Je ovšem vidět upřímná snaha řešit problém, jak nejlépe umí. Kontroverzní zůstává pojetí přijímacích zkoušek na střední školy, tedy jeden termín a nerovnost. Tam je třeba napřít pozornost.

Co byste poradil učitelům k tomu, jak žáky a studenty učit, jak s nimi mluvit?

Nejen na straně učitelů, ale také na straně rodičů, zejména vstřícnost a shovívavost. Skutečně vůbec nezáleží na tom, zda se stihne probrat všechno z matematiky, češtiny a dalších předmětů. Pojďme z krize vyjít silnější, to se ale podaří jedině tehdy, pokud se semkneme. Moc si vážím práce učitelů, kteří, jak říká paní učitelka Šimůnková, berou v současnosti svou práci jako poslání srovnatelné s posláním zdravotníků. Je třeba jim pomoci. Pokud vše dopadne dobře, půjdu pomáhat v červnu na první stupeň, místo těch, kteří nebudou moci ze zdravotních důvodů chodit do školy.

Táňa PIKARTOVÁ