Možná se občas ptáte, co je na té mediální výchově tak úžasného. Poslední dobou se jí i my v Týdeníku ŠKOLSTVÍ velmi často věnujeme a propagátoři moderního vzdělávání si bez ní nedovedou výuku na všech stupních škol vůbec představit.
Odpověď na úvodní otázku nám dává každodenní realita, kdy i ti, které politika příliš nezajímá, jsou konfrontováni se společenským děním u nás i ve světě, a to ze všemožných mediálních zdrojů různého původu a kvality. Tento nápor prožívá ještě intenzivněji mladá generace, která je prakticky neustále on-line a informace nesoukromého charakteru se k ní dostávají i prostřednictvím sociálních sítí. Podívejme se na mediální výchovu tentokrát pohledem rozsáhlé analýzy, která nedávno vznikla pro think-tank Evropské hodnoty a jejímž autorem je člověk velmi povolaný – učitel mediální výchovy z pražského Gymnázia Na Zatlance, Michal Kaderka.
Chybí jednotný přístup
Ideální by bylo, kdyby se tento předmět učil v českých školách samostatně. Bohužel je ale vyučován většinou jako průřezové téma a podle zmiňovaného průzkumu dokonce polovina českých škol přiznala, že naplnění cílů mediální výchovy ve výuce prakticky vůbec nesleduje. Důvodem je nejspíš nízká připravenost pedagogů, za kterou ale vlastně nemohou. Chybí didaktické materiály a většina učitelů si podklady pro mediální výuku připravuje sama. Další, co jim chybí, je dostatečný čas na přípravu, ostatně mediální výchova není ani uvedena v seznamu tzv. šablon, čímž jsou školám upřeny úhrady na vzdělávací kurzy, pokud nejsou propojeny se čtenářskou nebo počítačovou gramotností.
Stále tak narážíme na to, že mediální výchova není v Čechách koordinována centrálně v míře, jaká by byla potřeba, na což poukazuje i Audit národní bezpečnosti zpracovávaný ministerstvem vnitra. Nicméně zatím nevzešel impuls pro ministerstvo školství, aby byly právě z preventivních bezpečnostních důvodů vytvořeny vhodné vzdělávací podmínky zaměřené na posílení mediální gramotnosti. V současnosti sice dochází v Národním ústavu pro vzdělávání k revizi kurikulárních dokumentů, bohužel ale zatím není zřejmé, jakou podobu budou mít průřezová témata, tedy i mediální výchova.
Znalosti i bezpečnost
Mnozí často hledají za tímto nezájmem zastřešujících orgánů o vzdělávání dětí mládeže v mediálních dovednostech jakousi cílenou snahu: méně vzdělaní jedinci budou lépe ovlivnitelní. Ale důvody mohou být mnohem jednodušší, a to odlišné pohledy na to, co vlastně mediální výchova je. Někdo ji vnímá jako schopnost správně porozumět zprávám, které se k nám dostávají, jiný spíše jako dovednost komunikovat a mediální sdělení tvořit. Patří sem ovšem také porozumění moderním technologiím, protože jen tak si uvědomíme, jak se zprávy v médiích objevují, zvláště na sociálních sítích, případně že není vůbec složité začít publikovat informace na webu, o kterém nic nevíme a nejsme schopni zjistit, kdo za jeho vydáváním stojí. A v neposlední řadě je pozitivním důsledkem dobře zvládnuté problematiky i uvědomění si bezpečnostních rizik, která vznikají při pohybu v kyberprostoru.
Ve skutečnosti je mediální výchova rovnoměrným spojením všech uvedených aspektů. Ostatně v tomto duchu ji definuje směrnice EU č. 2010/13, o audiovizuálních mediálních službách: „Mediální gramotnost se týká dovedností, znalostí a porozumění, které spotřebitelům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií. Mediálně gramotní lidé by měli být schopni provádět informovanou volbu, chápat povahu obsahu a služeb a být schopni využívat celé šíře příležitostí, které nabízejí nové komunikační technologie. Měli by být schopni lépe chránit sebe a své rodiny před škodlivým nebo urážlivým obsahem. Proto je třeba rozvoj mediální gramotnosti ve všech oblastech společnosti podporovat a pečlivě sledovat její pokrok.“
Jak to vidí RVP
Zajímavé je zkonfrontovat předešlou definici s tou, kterou nabízí současný rámcový vzdělávací program, kde například zcela chybí onen velice důležitý bezpečnostní moment. „Mediální výchova má vybavit žáka základní úrovní mediální gramotnosti. Ta zahrnuje jednak osvojení si některých základních poznatků o fungování a společenské roli současných médií (o jejich historii, struktuře fungování), jednak získání dovedností podporujících poučené, aktivní a nezávislé zapojení jednotlivce do mediální komunikace. Především se jedná o schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr, popřípadě je asociovat s jinými sděleními; dále pak orientaci v mediálních obsazích a schopnost volby odpovídajícího média jako prostředku pro naplnění nejrůznějších potřeb – od získávání informací přes vzdělávání až po naplnění volného času.“
Vzorové Maďarsko
S jistou zmatečností se ale nepotýká jenom české školství. U slovenských sousedů se mediální výchova vyučuje, respektive nevyučuje, podobným způsobem jako u nás, i zde je řešena jako průřezové téma. Podle několika průzkumů a analýz i tady se řada škol tímto tématem příliš nezabývá, případně pedagogům chybí dostatečná znalost problematiky.
Inspiraci nenalezneme ani v Polsku, kde mediální výchova sice byla původně součástí kurikula pro 1. i 2. stupeň základních škol, ale po jeho reformě z něj zmizela a hodiny na ni určené byly přesunuty na předměty vlasteneckého zaměření jako národní jazyk, historie, kultura a literatura.
Polské zdroje ale uvádějí také skutečnost, že o mediální výuku jeví velký zájem rodiče a vyvíjejí na školy tlak, aby se na ni nezapomínalo. Argumentují hlavně tím, že je zapotřebí, aby děti zvládaly pohybovat se bezpečně na sociálních sítích, takže lze očekávat, že v nejbližší budoucnosti bude tato problematika do vyučování znova v širším měřítku zavedena.
Trochu povzbudivější je situace v Maďarsku, kde se mediální výchova vyučuje ve školách už více než 50 let (tehdy se tak stalo v souvislosti s podporou filmové výchovy) a je v národním kurikulu zakomponována jako jedna z požadovaných kompetencí i jako samostatný předmět.
Tápající středoškoláci
U nás není mediální výchova stále ještě ani zařazena do pravidelného šetření České školní inspekce, i když se tento krok zvažuje a momentálně probíhá příležitostné šetření ČŠI na toto téma. Nicméně k dispozici jsou výzkumy, které zadávala například Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Studie mediální gramotnosti populace ČR 2011 a 2016), nebo studie Jak se učí mediální výchova na středních školách vypracovaná Člověkem v tísni, která pracuje s údaji loňského ledna a února, a další studie stejné organizace s názvem Co si myslí o světě dnešní středoškoláci? (údaje z června 2017). Výsledky těchto dvou průzkumů podávají alespoň částečný obraz o tom, jak to mezi středoškoláky s mediální gramotností vypadá, a mohou sloužit jako doplňkový materiál při tvorbě osnov pro další výuku.
Nejvíce si zjišťují středoškoláci informace na sociálních sítích (69 %), které jsou zároveň filtrem pro výběr zpravodajských informací. Více než polovina studentů nevěří či neví, jak se vyjádřit k důvěryhodnosti hlavních zpravodajských on-line serverů (86 %) či tištěných deníků (59 %). Největší důvěru (60 %) mají středoškoláci k veřejnoprávním televizním kanálům. Přibližně 60 % respondentů neví či neodpovědělo na otázku, zda se dá věřit alternativním zpravodajským webům. Vysokou zpravodajskou důvěru má stále rozhlas (34 %), nejnižší bulvární tisk (6 %). Za důvěryhodné zdroje ale považuje generace současných středoškoláků nejen různé odkazy v on-line zprávách (53 %), ale rovněž posty přátel na sociálních sítích (47 %) nebo posty politických stran či zájmových skupin (30 %).
Večerní televizní zpravodajství přetrvává jako stálice společných rodinných večerů před televizí, často ale ovlivněnou tím, že se jednotliví členové domácnosti nemohou shodnout na tom, jakou zpravodajskou relaci budou sledovat. Mladší generace sice nečte tisk, ale dokáže rozlišit kvalitnější zpravodajství od bulváru a pojmenuje v závislosti na věku hlavní rozdíly.
Nejen proti manipulacím
Z průzkumů organizace Člověk v tísni rovněž vyplývá, že polovina škol vůbec nezjišťuje naplnění cílů v mediální výchově. Naštěstí pouze 6 % dotazovaných škol přiznalo, že mediální výchovu vůbec nevyučuje. Rozdíly panují i mezi jednotlivými typy vzdělávacích ústavů, například na gymnáziích se vyučuje mediální výchova jako povinný samostatný předmět ve 14 % případů, kdežto na středních odborných školách jen v 5 %. Jako volitelný předmět nabízí mediální výchovu až čtvrtina gymnázií, SOŠ a SOU jen 3 %. Mediální výchova se částečně vyučuje také v rámci občanské výchovy (ZSV), ale i v českém jazyce (porozumění textům) a informatice (bezpečnost na internetu apod.).
Nejčastějšími cíli mediální výchovy ve středních školách jsou: rozvoj kritického myšlení a schopnost čelit manipulacím (35 %), vyhledání, zpracování a třídění informací (18 %), orientace v mediálním světě (13 %), mediální gramotnost, tedy schopnost porozumět správně sdělení (8 %). Stranou zájmu zůstává rozvoj schopností uvědomit si vliv médií na běžný život nebo bezpečnost při práci s mediálními zdroji.
Zarážející je 16 % odpovědí, kdy respondenti z řad pedagogů přiznávají, že nevědí, jaký je vlastně skutečný smysl mediální výchovy.
Nadále kritická je situace v podpoře učitelů, například téměř 90 % učitelů gymnázií si vytváří samo studijní materiály a často vychází pouze z podkladů, které naleznou na internetu. To je samo o sobě paradoxní, protože jedním z hlavních sdělení při mediální výchově by mělo být, že k textům a zprávám nalezeným na internetu je potřeba přistupovat velmi kriticky s nutností konfrontovat je s hodnověrnými zdroji.
Romana SLANINOVÁ
Analýzu stavu mediálního vzdělávání na základních a středních školách v ČR naleznete na http://www.evropskehodnoty.cz/wpcontent/uploads/2018/03/Analyza_Stav_medialniho_vzdelavani_CR.pdf