Tomáš Etzler (57) je novinář, který působil jako válečný reportér v americké stanici CNN a mezi lety 2006 až 2014 jako stálý zahraniční zpravodaj ČT v Číně. Na konci října měl jít do kin jeho dokument Nebe.
„Premiéra se kvůli koronaviru v termínu neuskuteční, ale film je dokončen a půjde do kin, hned jak to bude možné,“ říká Tomáš Etzler.
Dokumentární film Nebe jste natočil v jednom z čínských dětských domovů, kde žijí děti s různým postižením. V čem se liší dětské domovy u nás a tam?
Podle mých zdrojů je většina čínských státních sirotčinců peklem na zemi. Pracují v nich většinou lidé bez jakéhokoliv vztahu nebo lásky k dětem a podmínky v nich jsou pro děti katastrofální. Pevně věřím, že u nás žijí sirotci v důstojných podmínkách a je o ně dobře postaráno.
V dokumentu zmiňujete film The Dying Rooms, který zachycuje otřesné podmínky v čínských sirotčincích v 90. letech. Neobával jste se, že v zařízení, kde budete natáčet v provincii Che-pej, se setkáte s něčím podobným?
To je přesně to, čeho jsme se obávali. Čekali jsme, že objevíme místo jako v tom filmu nebo že se bude podobat fotkám ze sovětských a rumunských sirotčinců, které u nás kolovaly koncem 80. a začátkem 90. let. Byly na nich děti se svrabem, polonahé, podvyživené, zkrátka to byl otřesný pohled. My jsme ale nakonec ke svému velikému překvapení objevili přesný opak. Ty děti zde žijí skromně, ale v důstojném a láskyplném prostředí.
Takže se spíše jednalo o výjimku mezi čínskými sirotčinci?
Myslím, že ano. Zřizovatelkami tohoto sirotčince ve filmu jsou katolické jeptišky, jež se hlásí k Vatikánu, což z něj dělá jakousi poloilegální organizaci. Katolická církev v Číně sice povolená je, ale jen ta část, kterou plně kontroluje režim. Tento sirotčinec místní vláda toleruje, protože se sestry nejen starají o postižené děti, ale také trénují vesničany, kterým se narodí postižené dítě, jak se o ně starat, aby je neopouštěli. A tím místní vládě berou obrovský problém z rukou.
Nedovedu si představit, že by vás v sirotčinci nechali volně natáčet.
To také bylo nesmírně složité. Najít sirotčinec, který by nám dovolil natáčet, trvalo dlouhé měsíce. Oni jsou soukromá organizace odvádějící skvělou práci, takže nás tam natáčet nechali, ale měli obavy z místních úřadů a byli opatrní. I proto byl tým filmařů na místě složen výhradně z Číňanů, já vše režíroval na dálku. To abychom na sebe neupozorňovali. Situace v zemi se od té doby ještě zhoršila a jakákoliv nezávislá produkce je dnes v Číně ilegální. Takže jsem rád, že se nám to vůbec podařilo natočit.
Ve filmu se neobjevují žádné malé děti. Znamená to, že se situace handicapovaných v Číně zlepšuje?
Menší děti se do filmu nedostaly, ale jsou tam a stále přibývají. Sirotčinec má tři části a my natáčeli hlavně v jedné z nich, kde malé děti nebyly.
Situace handicapovaných v Číně se sice zlepšuje, ale velice pomalu. Lidé k problému začínají být trochu otevřenější, tomu pomohla i paralympiáda v roce 2008, kdy se v televizi vysílaly dokumenty a režim se snažil dělat osvětu, že je špatné se postižených dětí zbavovat a odkládat je na ulicích, jak se to dělo a bohužel stále děje. Nicméně zejména na vesnicích se situace handicapovaných nijak zásadně nezlepšila.
Vyvíjí se nějak postoj k handicapovaným z pohledu vlády?
Ne. Určitě ne na lokální úrovni. Handicapovaní lidé nejsou pro vládu prioritou. Navíc i tady hraje roli korupce. Funguje to tak, že centrální vláda pošle peníze provinční vládě na stavbu sirotčince, ale ta místo toho postaví kanceláře nebo ubytovny, prostě něco, na čem může vydělávat peníze. Korupce se v Číně dotýká všech sfér života.
Byl tento sirotčinec skutečně jednou z mála pozitivních věcí, které jste za sedm let v zemi objevil?
Vlastně ano. Jak jsem řekl, obával jsem se, že jedeme natáčet mizérii opuštěných dětí žijících ve strašných podmínkách, a objevili jsme přesný opak. Jinak jsem ale samozřejmě potkal za dobu svého působení v zemi spoustu skvělých Číňanů.
Podtitulem filmu je filmová zpověď Tomáše Etzlera. Pomohl vám dokument se vyrovnat se zážitky z Číny?
S tím se vyrovnávám dodnes. Čína mě semlela, myslím si, že trpím nějakým čínským posttraumatickým syndromem. Dostávám se z toho velice pomalu.
Jak je na tom čínské školství celkově? A jak v praxi vypadá vymývání mozků po čínsku ve školách?
I podle čínských pedagogů nebo zaměstnanců ministerstva školství je školství v Číně ve špatném stavu. Je postaveno na standardizovaných testech, kdy učitel a učebnice řeknou, co je jediná správná odpověď na danou otázku. A tu se děti naučí nazpaměť. Komunistická strana drží nad vzdělávacím systémem pevnou kontrolu a jakákoliv diskuze je nepřípustná. Děti se tak neučí samostatnému nebo kreativnímu myšlení.
Stal jste se prvním Čechem, který vyhrál americkou cenu Emmy. Myslíte si, že dokument Nebe uspěje stejně?
To samozřejmě nevím, ale reakce publika, které film vidělo v rámci předpremiér, jsou nesmírně pozitivní. Hlavně doufám v to, že film uvidí co nejvíce lidí, protože věřím, že jde o unikátní materiál a film má svým vyzněním světu co říct, a to nejen o Číně, ale i o současné společnosti jako takové. Několik diváků mi psalo: „Ten film není o Číně, ale o nás, o lidech.“ Velmi mě tyhle reakce potěšily.
Nebál jste se během pobytu, že vás někam „uklidí“?
Ne. Nejspíš by mě vyhostili. V té době mě také ještě chránil zahraniční pas. Bál jsem se o své čínské spolupracovníky. Když jsem zpracovával opravdu citlivá témata, raději jsem najímal spolupracovníky se zahraničními pasy. Dnes si nejsem jist, že by toto bylo dostatečnou zárukou bezpečnosti.
Prý už o tom máte i rozepsanou knihu.
Ano, to mám. Původně měla vyjít už na podzim tohoto roku, ale píše se mi těžce, a tak to jde pomaleji, než jsem doufal. Nicméně do konce roku chci knihu dopsat.
Eva ROKYTOVÁ
Foto: Petr CHODURA