Chybovat je lidské, testy však nemají duši

Učit se chybami. Tak zní jedna ze stále platných metod výuky. Žák by se jich neměl obávat jako čert kříže. Moudrý učitel nabádá: Jejich překonáváním se učíme něčemu novému.

Ale pozor! Jen hlupák opakuje stejnou chybu dvakrát. Ruku na srdce. Kdo z nás se nemýlí? Něco jiného jsou testy. Po listopadu 1989 se staly hitem. Učitel se přes noc rozhodl prověřovat znalosti svých žáků nově, moderně, především s pomocí testů. Prý jsou spolehlivé. Spravedlivé. Objektivní. Stačilo jen oprášit dřívější kratičké písemky. Osvědčené pětiminutovky. Co na tom, že svou povahou o žádné testy nešlo.

S mnohaletou přípravou státní maturity vycítil trh jedinečnou příležitost. Začaly se hojně vydávat zploštělé obsahy literárních děl, ale k žákům dorazily první profesionální testové úlohy, často za nemalé peníze ochotně investujících rodičů. Žádný test však sám o sobě nezlepší výsledky vzdělávání. Naopak. Nelítostně, od útlého věku, „škatulkuje“ žáky. Zvolna oslabuje jejich přirozenou motivaci vzdělávat se.

Do zadání každého testu se vždy vloudí menší nebo větší chyby a nepřesnosti. Ani jejich anonymní tvůrci nejsou neomylní. Jenže s jakoukoli tolerancí nepočítají. Ztráta jednoho jediného bodu zatřásla beztak oslabenou pověstí Cermatu. Stačilo zaměnit důležité písmeno za ještě důležitější hlásku a „nebetyčný průšvih“ se proměnil v teatrální sousto politiků. Varovnější ovšem je, že ředitel této obávané instituce se stejně trapně jako žáci obhajoval výmluvou, že jej psal ve spěchu.

Život nám jedno selhání vždy odpustí. Ne však celoplošné maturitní testy. Nemají duši!

Možná by nebylo na škodu vrátit se ve školách k hlubším základům českého pravopisu, k praktickému využívání gramatiky a tvořivého slohu. Pomalu zapomínáme nejen číst, ale hlavně psát. Rozumět textu je sice velmi přínosné, ale dokázat jej bezchybně napsat není méněcenná dovednost. Kdysi tvořily diktáty hlavní součást přijímaček do středních škol. Jedna chyba nikomu nezlomila vaz. Zato rozhodující chybička v maturitním testu dokáže mladému člověku trpce zhatit jeho sny a představy o životě.                                                                Roman KANTOR