Když se zamýšlíme nad průběhem a výsledky vzdělávání ve školách, pak musíme zmínit „hráče“, kteří je nejvíce ovlivňují. Patří k nim školský úředník, učitel a žák, rodiče, v neposlední řadě veřejnost.
Školský úředník rozhoduje
Když učitel a žák plní úkoly obsažené ve vzdělávacích programech, neustále nad nimi bdí školský úředník, od ministerského až po prvního nebo posledního referenta v obci zřizující místní školu. Rozhoduje o všem důležitém. Sepisuje obsažné strategie, koncepce, vize, vyhlášky, nařízení, metodiky, novely zákonů, výroční zprávy, které jen málokdo potřebuje a dokáže, čte. Chudák ředitel a učitel netuší, co z předpisů dnes ještě platí a co už patří do koše. Aby úředník mohl být, stále něco vymýšlí.
Učitel – hlavní hráč zůstává
Postavení učitele se v posledních desetiletích výrazně proměnilo. Dávno ztratil výsadní postavení při předávání vědomostí žákům. Jeho dříve téměř nezastupitelné poslání skončilo s bouřlivým nástupem internetu a dnes umělé inteligence. Moderní digitální technologie a pomůcky jsou samozřejmostí. Kabinety se zaprášenými a vycpanými ptáky a se srolovanými mapami upadají v zapomnění. Učitel přesto zůstává významným tvůrcem výuky. Své žáky seznamuje více s tím, jak se svět kolem nás prudce proměňuje. Coby moderátor zpřístupňuje žákům nezbytné a prospěšné poznání
a využitelné dovednosti. Vede je k samostatnosti a hlavně k vlastnímu úsudku a přemýšlení. Upozorňuje a připravuje je na to, co od nich bude vyžadovat blízká budoucnost. Ne všichni učitelé bezvýhradně zvládají tuto zatím málo zavedenou úlohu. Jediný, kdo spolehlivě učí za pochodu, zůstává sám život.
Žák je stále více sebevědomý
Škola není pro žáka nezastupitelná a jediná tvůrčí dílna vědění. Už v předškolním vzdělávání pozorně zjišťuje, že svět poznání mu nabízí především chytrý telefon, spolehlivý tablet nebo počítač. Do základní školy chodí především proto, že musí. Do střední školy s maturitou, protože tak většinou chtějí jeho ctižádostiví rodiče. Řemeslo volí pouze v případě krajní nouze. Pro vysokou školu se sebevědomě rozhoduje zejména proto, že její brány jsou stále otevřené. Se slušivým diplomem
a titulem se o něj budou zaměstnavatelé údajně rvát a nabízet mu tučný nástupní plat. Jenže obyčejný život bývá zpravidla docela jiný. Často mnohem složitější a náročnější.
Rodiče nejlépe vědí, co má škola učit
Nemalý počet mladých a začínajících učitelů po krátkém čase opouští školu. Přiznávají, že poslední kapkou při jejich rozhodování byli a jsou rodiče. Ne vždy je snadné udržovat s nimi oboustranně prospěšný dialog. Stalo se módou mnohých rodičů stěžovat si v okamžiku, kdy dítě málo prospívá nebo hodně zlobí, chodí za školu nebo se dopouští kázeňských přestupků. Většinou uspějí a učitel je zatlačen do kouta. Rodiče, kteří mají ve škole výborného a přičinlivého žáka, si nikdy nestěžují a práci učitelů rádi doceňují. Pravidelně chodí do poloprázdných tříd na společné schůzky. Jenže více rodičů se často proměňuje v zasvěcené znalce, kteří jako jediní nejlépe vědí, co a jak se má ve škole učit.
Veřejnost učitelům příliš nepřeje Úspěch vzdělávání významně ovlivňuje veřejnost. Každý z nás prošel nějakým stupněm a typem školy. Proto spolehlivě ví, co dnešní vzdělávací systém potřebuje. Každý mu dokonale rozumí. Nejenom politici a rodiče. Neodborná veřejnost není příliš nakloněna učitelům. Jejich dřívější nepsaná úcta a přirozená autorita postupně vyhasínají. Dnešní pedagog se uznání za svou každodenní náročnou práci sotva dočká. Učitel, žák
a rodiče přesto musejí držet a pracovat pospolu. Bez jejich vzájemné souhry a podpory nemůže škola úspěšně plnit aktuální a budoucí zadání při vzdělávání pro společnost 21. století.