Za Projektem Šance stojí obyčejní lidé, kteří říkají, že tu jsou pro lidi. Pomáhá jim s ním však mnoho odborníků. Nejvyšším šéfem je zde ale zakladatel projektu a předseda, také psychoterapeut, sociální pracovník a streetworker v jednom – László Sümegh (57).
Kdy jste si poprvé řekl, že založíte Projekt Šance?
Když jsem před čtvrt stoletím přijel do Prahy, už po příjezdu na Hlavní nádraží jsem si všiml několika mladých lidí, kteří se bezprizorně potulovali po okolí. Byli to sirotci – bez rodin a zázemí, kteří se často uchylovali k prostituci. V tu chvíli jsem měl jasno o své další činnosti: založím Projekt Šance, kde se jim pokusím tu ztracenou rodinu vrátit – proto, aby se zas dokázali postavit na vlastní nohy a převzali sami zodpovědnost za svůj život.
Jak se vůbec může třeba školní dítě samo ocitnout na ulici?
Na vině jsou nefungující mezilidské vztahy. Začíná to v rodině, kde rodiče mezi sebou nekomunikují, a to bohužel ani se svými dětmi ne. Jeden druhého nevidí, neslyší. Klienti nám často sdělují, že vlastně v rodině nikdy nežili spolu, ale vedle sebe. Pokud se tak děje ve vyšší sociální skupině, rodina simuluje „jakoby zájem“ jeden o druhého navenek, často i mezi nejbližšími.
Po dobu školních prázdnin počet potulujících se lidí i „dětí ulice“ výrazně roste. Toulají se i po Praze, svým příbuzným a rodičům nijak neschází. A to je důvod, že se na chodníku setkáte s celou společenskou přehlídkou sociálních skupin. Tihle „mladí tuláci“ dělají vše pro to, aby na sebe upoutali pozornost. Je to takové nevědomé volání o pomoc.
Z jakých sociálních skupin se nejčastěji rekrutují?
Nejčastěji na okraji společnosti najdeme „děti ulice“ z nefunkčních rodin, kde jeden nebo oba rodiče selhali. Děti jsou na útěku před bolestí, nejenom z domova, ale i z různých ústavů pro děti a mládež, utíkají od hořké reality.
Hlavní příčinou je permanentní selhání dospělé společnosti a jejich jedinců. Kde jsou špatné generační vzory: dědeček – babička – máma – táta, které oni v minulosti doma sami zažili, tam to předávají svým dětem jako samozřejmou společenskou normu pro každodenní život. A ta následně přesahuje zdi domova.
Je jich hodně drogově závislých?
Na okraj společnosti se jich většina dostává nedotčená nějakou vážnější závislostí. Ta se v člověku vytváří důsledkem nenaplněného života jako děsivá kompenzace. Je znamením neřešených problémů jak jedinců, tak i společenských vrstev, což časem doroste až k patologickým sociálním jevům. To je úrodná půda pro individuální závislosti, tedy útěky před realitou, které ve své podstatě jsou pomocníkem k přežití (často nejenom na ulici). Ta všude číhající snaha pomoci je sice pochvalná, ale nedůsledná pro toho, komu je určena. A hlavně vše je na účet daňových plátců, to znamená pracujících občanů.
Jak se k vám ti mladí dostanou? Sbíráte je přímo z ulice?
Dá se to říci i tak. Máme pro práci na ulici zázemí, pouliční pohotovost – streetcentrum, kde poskytujeme první pomoci v nouzi. Někdy stačí vyslechnout toho, koho doposud nikdo slyšet nechtěl, nabídneme čaj a citlivě přicházíme na to, proč je na ulici. Takto je někdy možné jej nenápadně, pokud má rodinu na dosah, doprovodit domů. Popřípadě podle potřeby vypereme a vysušíme celý jeho majetek – to znamená šaty. Za ta léta máme zkušenost, že tento přístup vede mezi „dětmi ulice“ ke dlouhodobé důvěře. Například se v terénu objeví někdo nový, vylekaný ze života na ulici, kdo nutně potřebuje pomoc, jen neví kudy kam. Zpravidla ho přivedou ostatní.
Jací odborníci vám s projektem pomáhají?
Naše odborné zázemí vytvářejí sexuolog, venerolog, stomatolog, psychiatr, psycholog, až po všeobecného lékaře. A samozřejmě přátelé, kteří se nezištně podílejí na chodu a podpoře sdružení.
Určitě jste za ty roky museli překonávat spoustu překážek.
Od prvního dne své práce narážím na nepochopení mého přístupu k řešení situace opuštěných dětí a mládeže. Místo jednorázové pomoci se jim totiž hlavně snažíme ukázat cestu z ulice pod heslem: „Není umění někomu v nouzi dát najíst, ale naučit ho si na jídlo vydělat.“
Založili jste Dům Šance, který má být mostem mezi ulicí a běžným životem. V čem ona pomoc spočívá?
Klíčovými programy jsou pracovní terapie a podporované bydlení. Klientům pomáháme najít brigádu, učíme je řešit finanční i zdravotní problémy, či si osvojují nové návyky. Na začátku těchto aktivit je streetwork a streetcentrum s programem První pomoc v nouzi.
Jak taková pomoc v praxi vypadá?
Co situace, to musí být jiný přístup – nasloucháme, posloucháme. Podle potřeby zajistíme návštěvu u lékaře a další odborníky. Doprovodíme je do nemocnice, na úřady nebo jim pomůžeme navázat kontakt s rodiči atd. Individuální přístup je silná stránka Projektu Šance.
Dochází k celkovému zlepšení situace, anebo dětí na ulici přibývá?
Nenápadně nám tu vzniká nový životní styl – profesionální bezdomovec.
Není to absurdní spojení?
Není, je zcela reálné – a bohužel se k tomu přidružuje přístup represivního orgánu, který má za úkol od úřadů z místa výskytu mladé lidi vyhnat. Takže následuje psychické atakování, jehož důsledkem je ztráta zájmu o sebe sama. To je vstupní brána ke kriminalitě.
Mladé prostituty však vídávám stát před pražským hlavním nádražím stále. Proč policie nezakročí?
Policie je represe a to je poslední článek v řetězci. Takzvaná represivní preventivní opatření realizovaná proti lidem, kteří svůj domov nalézají z různých, často závažných důvodů na ulici, není řešení. Spíš žene lidi do anonymity, do pocitu beznaděje, kdy ztrácejí zájem sami o sebe a o svou budoucnost. K tomu se přidává jednorázová, ač dobře míněná pomoc (jídlo, oblečení), kterou úplně za nic pravidelně „fasují“. To pak valnou většinu z nich vede k přesvědčení, že nedělat pro sebe nic znamená přežití, stačí být viditelně potřebný. I takto jsou tito lidé udržováni na okraji společnosti. Jedná se o hlubší sociálně etický, ekonomický problém, z něhož běžný občan vidí špičku ledovce – selhání jednotlivců.
Kdo vaše sdružení financuje?
Jsme nevládní nezisková organizace. Jsme odkázáni na dobrou vůli jednotlivců, sponzorů, firem a umělců, kteří vidí smysl podporovat provoz pracovní terapie v Domě Šance, což je pro „děti ulice“ prevence sociálního vyloučení v praxi. Loga firem jsou umístěna na našich internetových a mediálních prezentacích.
Je dnes těžké sehnat mecenáše?
Mecenášů pomalu ubývá, ale ti opravdoví zůstávají. A naštěstí se rodí i noví.
Vystudoval jste umělecké zpracování textilie a stal se nezávislým výtvarníkem. Tvoříte stále?
Moje tvorba je cesta k dobru v nás. Umění je zázemí, ze kterého přicházím do slzavého údolí pomáhat.
Eva ROKYTOVÁ