Renáta Fučíková (57) je vynikající česká ilustrátorka, výtvarnice a spisovatelka, která se věnuje i psaní a ilustrování knih pro děti a mládež. Její knihy sklízejí úspěchy nejenom u nás, ale i v zahraničí.
- Evidentně jste zdědila umělecké geny z rodiny: maminka sochařka, babička malířka…
Umělecké geny se u nás dědí od 19. století – předkové z maminčiny strany byli nadaní výtvarníci. Teprve babička šla studovat umění, pak i moje maminka, sestra a v tradici pokračuje i můj syn a neteř. Ale každý studoval a studuje něco jiného.
- A co jste studovala vy?
UMPRUM v 80. letech minulého století, v době rozděleného světa. Na profesionální dráhu jsem vstoupila v době sametové revoluce. Cítila jsem obrovskou svobodu, ale můj obor – tedy tvorba knih – se tehdy ocitl v existenční krizi, mnoho nakladatelství skončilo. Moje ilustrace ale zaujaly pařížského nakladatele, který publikoval knihy pro celý svět. Na ilustracích ke klasickým pohádkám bratří Grimmů či Andersena jsem se naučila kosmopolitnímu projevu a hlavně pokoře.
- Vlastní knihy si v posledních letech i sama ilustrujete. Jak jste se k tomu dostala?
Prvním zlomem v mé práci byla dvě autorská převyprávění biblických textů, Starý a Nový zákon. Za ilustrace k nim jsem posbírala ceny doma i v zahraničí. A naučila jsem se pracovat s celým prostorem knihy – i s textem. Dalším přelomem byla na začátku nového milénia práce na knihách o historii. V nakladatelství Práh jsme začali vydávat útlé, ale formátem velké knihy, které byly stručnými ilustrovanými portréty slavných osobností našich dějin. Asi nejvýznamnější byl tehdy životopis Tomáše Garrigua Masaryka, který mi vynesl první nominaci na prestižní cenu Magnesia Litera.
- Kde berete inspiraci k psaní pro děti a mládež?
Velkou inspirací pro mou autorskou tvorbu byl vždycky můj syn. Sledovala jsem, co se učil – hlavně ve vlastivědě a v dějepisu –, a iritoval mě jednostranný pohled, neustálý důraz pouze na české dějiny. Proto jsem před deseti lety vytvořila svou patrně nejobjemnější a nejrozsáhlejší knihu – „Historie Evropy“. Od ní se pak odvozovaly další projekty, třeba 3D výstava „Stroj času“.
A kdy jste začala vyučovat?
Bylo to nedlouho po této výstavě. V roce 2016 mě oslovil děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Nabídl mi, zda bych tam nechtěla pedagogicky působit v ateliéru didaktické ilustrace. S nadšením jsem přijala a nyní už tam učím čtvrtým rokem.
- Jak se vlastně učí ilustrace?
Snažím se dělit o své zkušenosti, nic víc. Studenti musí jít svou vlastní cestou. Říkám jim, že jsem jen jejich starší kolegyně. Spíše se považuji za jakýsi katalyzátor jejich růstu.
- Dá se tímto způsobem dojít k nějakému výsledku?
Já myslím, že ano. Studenti pracují na svých vlastních projektech, ale vedle toho společně sestavujeme takové mozaiky obrázků, kterými vypravujeme historii.
Vystavovali jsme už v USA, Holandsku, Irsku a Jižní Koreji. Velká nakladatelství vydávají naše knihy pro starší děti v mnohatisícových nákladech. Tyto knihy mají pomáhat při výuce méně populárních pasáží v moderních dějinách.
- Proč právě ilustrace moderních dějin?
Domnívám se, že se na ně ve školách zapomíná anebo se jejich výuka už nestihne – po tom, co se po mnoho měsíců učitelé věnují třeba starověku. Na události – dejme tomu 90. let – už pak nezbývá čas. Proto jsme vytvořili třeba knihu o našich slavných olympionicích „Česká zima“ a také knihu „Velvet Effect 1988–1993“. Studenti se tu doslova pustili do žánru „orální historie“. Prostě se vyptali rodičů, jak to bylo. A pak jejich vyprávění ilustrovali.
- Taková práce musí studenty určitě bavit!
Já doufám, že ano. Takhle společně pracujeme celou dobu a myslím, že je pro mladé lidi výhodou, když mohou už na škole sklízet plody svého úsilí. Třeba kniha „Dobrých 100“ představila sto let naší republiky a podílelo se na ní čtyřicet studentů. Vloni jsme se studenty ilustrovali knihu „Hrdinky“ – o významných ženách našich dějin. A stejnojmenný výstavní projekt rozesílají Česká centra po celém světě. A v těchto dnech jsme vydali i knihu a výstavu „Záhadné pouto“. Ta zas mapuje tisíciletou historii vztahů českého a izraelského národa.
- V roce 2019 jste měla v pražské galerii Villa Pellé velice úspěšnou retrospektivní výstavu „Stories“. Jak jste ji pojala?
Zkusili jsme to trochu netradičně. Výstava měla spoustu interaktivních prvků, které dokázaly vtáhnout návštěvníka do českých a evropských dějin. Ukázala jsem na exponátech svou škálu výrazových prostředků, ale i schopnost vyprávět dějiny jako příběhy.
- Historie tedy stále zůstává vaší velkou vášní, ba přímo osudem?
Ano, velice ráda jí zůstanu věrná. Teď právě dopisuji třetí pokračování volného cyklu o slavných divadelních hrách. Tentokrát se bude věnovat ruskému dramatu a ruským dějinám. Bude se jmenovat „Čechov &“ a vyjde na podzim. Samozřejmě bude bohatě ilustrovaná a s komiksovými adaptacemi sedmi nejslavnějších ruských dramat.
Eva ROKYTOVÁ (článek byl zveřejněn v Týdeníku ŠKOLSTVÍ číslo 9/2021, který vyšel 3. 3. 2021.
