PhDr. Alena Vondrušková (66) vzbudila před nedávnem pozornost svojí novou knihou RODINA. Spisovatelka zde na příkladech nejen z evropských dějin popisuje nejrůznější okolnosti, které v průběhu tisíciletí utvářely rodinný život. „Kniha RODINA by měla být povinnou četbou nejenom pro učitele, rodiče, ale i žáky,“ shodují se čtenáři.
● Kromě obecného vývoje rodiny se ve své knize věnujete i jednotlivým etapám života každého z nás. Začínáte od kolébky…
Je to celkem logické, protože tak začíná naše životní pouť. Narodíme se, rodiče a příbuzní nás vítají a snaží se nám zajistit co nejlepší start do života až k dospělosti. Ale pak už je to jen na nás. A proto se zabývám i tím, kdo kolem novorozence stojí, jaké postavení měli rodiče, jak vůbec vypadala rodina a okruh příbuzných.
● Jak vypadala škola v minulosti a jaký měly děti vztah k učitelům?
Především je nutno připomenout, že v minulosti měla mnohem větší význam výchova dětí v rodinách. Praktická výchova dcer probíhala v domácnosti, chlapců na poli či v dílně s otcem. To platilo i pro urozené rodiny, jen výběr „předmětů“ byl trochu jiný. Školní výuka fungovala zpočátku jako příprava na náročnější povolání – staroegyptští písaři, čínští úředníci, židovští či křesťanští duchovní –, teprve později pro všechny. Myšlenka všeobecného vzdělávání vznikla v prostředí evropského protestantismu a první povinné školy byly zavedeny v Německu. Učitelé měli vždycky velkou zodpovědnost, ale také pravomoc. Samozřejmě záleželo na tom, kdo a jak je platil. A jak se k nim žáci chovali? K rodičům s respektem, k vychovatelům a učitelům většinou s úctou.
● Ve starším českém filmu Gabriela jsem nedávno viděla, jak student klečí za trest na hrachu. To by asi dnes skončilo na Evropském soudě pro lidská práva ve Štrasburku…
Myslím, že klekátko by dnes představovalo menší problém než některé prohřešky páchané na současných školácích a studentech. Připomenu například aktivistické přednášky o více pohlavích člověka, ideologickou agitaci všeho druhu namísto výchovy k racionálnímu myšlení a schopnosti komunikace – vždyť rétorika se ve školách vyučovala po tisíciletí. A všichni víme, jak dnes upadá tzv. funkční gramotnost…
● Ve vaší pozoruhodné knize jsem objevila i výrazy jako smluvní otec. To byl otec na objednávku?Evropská společnost dávala vždycky přednost biologické, pokrevní linii, už kvůli dědictví nebo nástupnictví. Jinde se však můžeme setkat s tím, že otec se stará i o děti, které nezplodil. Říká se, že mateřské právo je přirozené, zatímco otcovské smluvní. V knížce uvádím zajímavé příklady z různých částí světa, ale třeba i příběh o Onanovi ze Starého zákona. Otázka otcovství je však velmi aktuální i dnes, protože vědecký pokrok v oblasti umělé reprodukce přináší někdy složité propletence, kdy biologická matka nemusí dítě porodit a biologický otec nemusí o dítě pečovat.
● Zajímavá je bezesporu i pasáž o seznamování a pojmu starý mládenec, kterým dnes říkáme singles.
Otázka dnešních singles je velmi zajímavá a byla by jistě na samostatný rozhovor. V knížce však také připomínám, že i v minulosti bylo mnoho lidí bez stálého partnera, nejspíš více než dnes. Pro období feudalismu se uvádí dokonce kolem 30 % populace. Jen důvody byly většinou trochu jiné: nešlo o libovůli, ale prostý fakt, že sňatek se povoloval jen lidem, kteří se mohli sami uživit. To třeba vesnický kantor nemohl, vzpomeňte na Jiráskovu Lucernu. A byly tu i důvody náboženské – celibát, který platil nejen pro kněze, ale třeba i univerzitní profesory a jejich studenty a za rakousko-uherské monarchie pro všechny středoškolské učitelky.
● Přejděme teď od celibátu ke svatbě.
Ano, v knize píši také o dřívějších námluvách, zásnubách, předmanželském sexu i zvycích kolem vlastní svatby. Kromě toho popisuji i různé druhy manželství s více muži nebo ženami a jejich vývoj. Ale zároveň se dozvíte i mnoho zajímavostí o rozvodech, které jsou staré jako lidstvo samo, a o zabezpečení rozvedených či ovdovělých žen. Zajímavé je, že naše představy o bezpráví vůči ženám v minulosti jsou většinou dost mylné.
● Začali jsme u kolébky, tak bychom mohli skončit vírou v posmrtný život a návrat duší předků do našeho světa.
Křesťanská filozofie života a smrti je jiná než naše ateistická. Pro bezvěrce je smrt něčím definitivním, je to konec, ale pro věřící nikoli. Proto se třeba ve světě konají společné hostiny živých s mrtvými předky. V jihovýchodní Asii pořádají pohřby ve dvou etapách. Mrtvé tělo se provizorně pochová do země a později se očistí kosti a koná se definitivní slavnostní pohřeb. Někde jsou pohřby tak nákladné, že si rodina nechá svého mrtvého doma třeba rok a šetří, aby mohla uspořádat pohřební slavnost.
● Je velice zajímavé srovnávat, jak se jednotlivé životní etapy člověka vyvíjely různě ve světě…
Ano, a proto se neomezuji jen na Evropu a křesťanskou tradici, ale zabývám se i dalšími oblastmi světa s jinými kulturami a zvyklostmi; zkrátka jsem se snažila populárně a srozumitelně popsat vývoj rodiny a jejího smyslu od starověku až do současnosti.
Eva ROKYTOVÁ