Nejspíše nějakým nedopatřením se přihodilo, že jsem se po roce 2000 stal jedním z těch, kteří obývají budovu bývalého kláštera bosých karmelitánů, ve kterém – kromě Rohanského paláce – sídlí nejdůležitější instituce české vzdělanosti.
Součástí mých pracovních povinností bylo mimo jiné pohovořit tu a tam s některým zahraničním hostem o českém vzdělávání. Jednoho dne jsem se tak setkal s hosty ze Spojených států amerických, kteří se zajímali o umělecké vzdělávání v Česku.
Ve dveřích se objevila lehce extravagantní dáma doprovázená dvěma mladšími muži. Odhadoval jsem, že cena toalety dámy vysoce překračuje hodnotu mého ojetého automobilu domácí provenience. Vyšlo najevo, že tato vzácná návštěva je senátorka zabývající se dlouhodobě uměleckým vzděláváním ve své vlasti. Naším úkolem bylo seznámit dámu se systémem uměleckého vzdělávání u nás. Vzali jsme to s kolegou od mateřských přes základní a střední školy a nastínili povinné části vzdělávacích programů z oblasti umění, specifika některých středních škol až po konzervatoře a skončili na úrovni univerzitní. Výklad jsme protkali množstvím historizujících citátů, jako například „co Čech, to muzikant“ nebo „v hudbě život Čechů“.
Paní senátorka postupně ztrácela glanc a jen kulila oči a náš výklad přerušovala různými citoslovci a povzdechy. Jakmile jsme tento výklad skončili, ujala se slova a poněkud rozrušeně nám vysvětlila, proč je vlastně v Evropě. Jejím celoživotním cílem a posláním je zavedení základů uměleckých předmětů do povinného kurikula veřejných škol v její vlasti. Tento záměr se jí však stále nedaří prosadit, je to její sen, snad nesplnitelný cíl, protože občané vnímají vzdělávání ve výtvarné, hudební, taneční či dramatické výchově jako zbytečnost, kterou mohou děti provozovat ve volném čase, ale protože z takového vzdělání neplynou žádné finanční zisky v dospělosti, bylo by zavedení výchov do osnov neekonomické.
V tomto okamžiku jsme paní senátorku jemně upozornili, že jsme ještě nepopsali celý český systém vzdělávání v oblasti umění. Trvalo hodnou chvíli, než se nám podařilo vysvětlit, že systém základních uměleckých škol není fikce, ale že něco takového může opravdu existovat. Že jde sice o systém vzdělávání ve volném čase, ale že ten je současně garantován státem a až na ne příliš vysoké příspěvky rodičů financován prostřednictvím veřejných rozpočtů. Paní senátorka se již zcela uvolnila a místy náš výklad sledovala s otevřenými, bezchybně modelovanými ústy.
Skončili jsme výklad a chvíli bylo ticho. Senátorka jen postupně vstřebávala podané informace. Pak se hluboce nadechla a pomalu, trochu těžce prohlásila: „Přijeli jsme sem k vám, do země východní Evropy, která se po dlouhém čase vzpamatovává z krušných let a desetiletí, která je ve srovnání s vyspělým západem zaostalá a nyní se těžce zvedá z období úpadku. Já však vidím, že pokud jde o vzdělání, velmi jsme se mýlili. A pokud jde o umělecké vzdělávání, připadáme si jako barbaři, pro něž je alespoň částečné dosažení vaší úrovně jen vzdáleným, asi nesplnitelným snem. Vidím, že doma nás čeká ještě mnoho, mnoho práce, abychom se vaší úrovni aspoň přiblížili.“
Od té doby uplynuly již dvě desítky let. Svět se změnil a s ním i česká společnost. Zdá se, že její stále se zvětšující část se začíná dívat na umělecké vzdělávání podobně jako Američané před dvaceti lety. Co nenese rychlé peníze, nezaslouží podporu. Na internetu jsou takové názory stále častější. Nějak zapomínáme, že kvalita života nespočívá pouze v materiálním dostatku, ale také v kvalitě jeho prožívání, zahrnuje pozitivní emoce, vjemy, prostě krásu a harmonii.
Až budou zase odpovědní uvažovat o nějakých reformách v oblasti uměleckého vzdělávání, možná by si měli zajet do Spojených států a zeptat se na názor paní senátorky nebo jejích následovníků.
JAROSLAV MÜLLNER