Přestože před každými volbami bývá školství veřejně označováno za jednu z velkých priorit, po vlastních volbách bývá situace poněkud jiná. O mnohém vypovídají již první povolební jednání o rozdělení ministerských pozic mezi jednotlivé politické strany. Vítězná anebo dominující politická strana obvykle nemá o post ministra školství žádný větší zájem, protože preferuje spíše jiná, politicky i mocensky silnější ministerstva.
V politické hierarchii nepatří post ministra školství k předním. Prestiž ministerstva školství nijak nezvyšuje ani to, že obvykle mívá jeden z největších rozpočtů. Dostává sice ze státního rozpočtu více než většina ostatních rezortů, možnost s těmito finančními prostředky nakládat je ale omezená, protože z velké části jsou určeny na tabulkové mzdy tisíců učitelů. Připočteme-li k tomu ještě skutečnost, že školství je již tradičně rezortem, k jehož hlasité kritice má i většina obyvatel velmi blízko, nebývá ani ze strany politiků o ministerský post „vládní priority“ velký zájem. Také skutečnost, že i řada politiků považuje vyjadřování ke školství za mimořádně vhodný prostor pro řečnickou exhibici k uspokojení ega a pro své zviditelnění nijak neposiluje zájem možných adeptů o tento ministerský post.
Kontinuita „dostává na frak“
Reálné poměrně rychlé střídání ministrů školství – ať už z osobních, politických, či odborně kompetenčních důvodů – nijak nepřispívá ani k zachování nezbytné vývojové kontinuity, která by měla být pro školství základní podmínkou jeho dalšího rozvoje. Tuto kontinuitu výrazně oslabuje i to, že bývá obvyklé, že si nový ministr s sebou přivede i řadu nových spolupracovníků. Jejich příchodem na ministerstvo, spolu s oblíbenými organizačními změnami a vytvářením nových funkčních míst, přitom podstatně naruší nejen existující administrativu úřadu, ale mnohdy i chápání toho, co by mělo být skutečným obsahem s oblibou zdůrazňovaného pojmu „kvalitní vzdělání“. Nepříliš šťastná praxe, kdy se organizační i personální změny, mnohdy třeba i překotné, nedělají ve prospěch věci, ale ve prospěch loajálních či stranicky aktivních osob, pak způsobuje, že ministerstvo je zahlceno řešením vlastních problémů. Výrazně pak pokulhává i nutná kooperace mezi jednotlivými segmenty, z nichž se mnohovrstevné školství skládá.
Zabroušení do historie…
Přestože pro řadu ministrů školství bylo uvedení do této funkce vyvrcholením jejich osobní kariéry (bez ohledu na to, zda jejich účinkování ve funkci bylo pro školství přínosem, či spíše prohrou), po odchodu z funkce v podstatě jakoby zmizeli. V celé historii našeho školství od roku 1918 zatím existovali pouze dva ministři školství, kteří po několika letech dosáhli až na post předsedy vlády. V letech první republiky to byl Milan Hodža. Jako ministr školství byl mnohými kritizován. Politiky za své „nechození do úřadu“, kterým prokazoval, že školství nijak nepatří k jeho skutečným zájmům, učiteli pak za byrokratický přístup ministerstva, které se pokoušelo dělat reformu školství od zeleného stolu, za prosazovaný pedagogický diktát a za úpornou snahu šetřit finanční prostředky na školách, zatímco by se mělo šetřit spíše na jiných věcech. Jako předseda vlády byl ale oceňován pro svoji politickou obratnost a jako nejvýraznější slovenský politik tehdejší doby. Druhým ministrem školství, který se stal ministerským předsedou, je současný premiér Petr Fiala. Do funkce ministra školství ho vybral osobně tehdejší premiér Petr Nečas a teprve poté byl „všemi politickými subjekty“ v téměř dojemné shodě prezentován jako nejlepší možný. Přestože nastupoval do funkce ministra školství bezprostředně po období, které by se dalo charakterizovat jako propadák jeho předchůdců, nebyl nijak výrazný ani přesvědčivý. Možná se na tom podepsalo i to, že školství stále nebylo vnímáno a respektováno jako důležitá součást celkové státní politiky a jeho proměny byly nadále chápány pouze jako vnitřní problémy rezortu. Jak bude hodnocen v současné funkci premiéra, se ale – i při již určitých náznacích – teprve ukáže.
FRANTIŠEK MORKES