Na Praze 11 nedávno proběhlo slavnostní otevření prvního parkourového hřiště na světě vyrobeného metodou 3D tisku. Patronem tohoto unikátu je učitel tělesné výchovy Tomáš Zonyga, který parkour nejenom sám aktivně provozuje, ale také trénuje. Povídali jsme si o tom, jak nadchnout děti pro sport nebo kde mohou učitelé tělocviku najít inspiraci.
● Jak jste se dostal k hřišti vyrobenému na 3D tiskárně a s kým jste na něm spolupracoval?
Jedná se o společný projekt Stavební spořitelny České spořitelny (Buřinky), společnosti 3Deposition a městské části Praha 11. V únoru mě oslovila Buřinka, že by rádi vytiskli parkourové hřiště na 3D tiskárně. Zeptali se, zda bych jim nepomohl s návrhem tak, aby se na něm parkouristům dobře trénovalo. Díky možnostem vytisknout v podstatě cokoliv jsem dostal vlastně volnou ruku.
● A kdo pak návrh na hřiště vytvořil?
Můj kamarád a kolega z In Motion Academy, Daniel Samek. Sám se parkouru věnuje 15 let, takže hřiště navrhl tak, aby se i jemu na něm dobře skákalo.
● Je všeobecně známé, že děti se dnes málo hýbou. Byl i toto důvod k iniciativě založení tohoto hřiště?
Ano, zvlášť pandemie tento problém ještě umocnila. Jsem moc rád, že jsem se do projektu mohl zapojit. Vzniklo tak pěkné hřiště, kam si můžu jít i sám zatrénovat.
● Atletické dovednosti jsou jedna disciplína, která se zdá být lehčí, ale akrobatické prvky už mohou být pro děti nebezpečné…
Myslím, že největší nebezpečí je samotný přístup k tréninku, ne salta nebo více technický způsob tréninku. Vždycky je potřeba začít od základů jako u každého sportu. Nejprve získáte sílu, mrštnost a naučíte se dopady, základní triky a potom postupujete k těm těžším. Samozřejmě nic není na 100 %, a proto představa, že se celý život nikdy nezraním, je asi pro každého z nás trošku sci-fi.
Myslím, že je důležité brát zranění jako součást života, snažit se je omezit spíše tím, že se člověk naučí opravdu ovládat svoje tělo a mysl tak, aby dokázal vždy reagovat podle konkrétních situací, než se vyhýbat čemukoliv, co vypadá jen trochu nebezpečně. Co je lepší, naučit se plavat, nebo se celý život vyhýbat vodě?
● Často se člověk zraní spíš ve chvíli, kdy nedává pozor…
Jistě. Anebo když překračuje svoje limity, než když se na něco soustředí. Proto je důležité nasbírat určité zkušenosti v sebepoznání a sport je k tomu skvělý prostředek.
● Hrozí při parkouru nějaké úrazy?
Úrazy se při parkouru samozřejmě stávají, ale většinou se nejedná o závažná zranění. Při parkouru se nerozjedete nekontrolovaně rychlostí 100 km/h jako na lyžích. Nikdo vám nepodkopne nohy jako ve fotbale. Já říkám, že parkour je tak nebezpečný, jak si ho člověk udělá. Ostatně je to spíš individuální sport. Dalším skvělým způsobem, jak zranění omezit, je zapsat děti na kroužky parkouru ke zkušeným trenérům. V rámci studia na FTVS jsem se ve své diplomové práci věnoval právě tématu úrazů. Chtěl jsem zjistit četnosti a závažnosti zranění, určit přepočet zranění na tisíc hodin tréninku a porovnat to s jinými sporty. Podle výsledků to vypadá, že lekce parkouru u nás v In Motion Academy pod vedením zkušených trenérů jsou 2x méně rizikové než třeba již zmiňovaný fotbal.
● Parkour je asi vhodnější pro chlapce než pro dívky. Musí složit nějaký vstupní test zdatnosti?
Parkour je vhodný pro každého bez ohledu na věk nebo pohlaví. Žádné vstupní testy plnit nemusíte. Stačí nadšení a tenisky.
● Málokdo o vás ví, že jste vystudovaný učitel tělesné výchovy. Jak se liší přístup, který máte k dětem na svých trénincích, v porovnání s hodinami tělocviku ve škole?
Myslím, že můj přístup k dětem je vždy stejný, ať jsou to děti z kroužku, nebo se potkáme jen tak venku, ve škole, či při práci s dětmi z dětských domovů. Vždycky se snažím vzbudit v dětech zájem se zlepšovat a dokázat jim, že mají na víc, než si mnohdy myslí.
● Co je podle vás největší problém současných hodin tělocviku?
Záleží hodně na tom, jakou podporu má učitel od vedení školy, jestli má volnost v tom, jak vést svoje hodiny, či v přístupu k dětem. Představte si, že nastoupíte do školy jako mladý učitel plný nápadů na zlepšení a čeká vás tam tým kantorů, kteří učí 30 let pořád stejně a žádnou změnu nechtějí. Svět jde neustále kupředu, nové technologie, nové postupy. Současný svět je dost jiný než před třiceti lety, stejně jako děti, které v tomto světě vyrůstají. Věřím, že je třeba využívat aktuální trendy v komunikaci, leadershipu a obecně ve vzdělávání. Pokud pak tedy „zkostnatělé“ vedení či kantoři školy hází učiteli klacky pod nohy s tím, že tohle nejde, protože tělocvik není důležitý, je to špatně.
● Co byste poradil učitelům, jak se s takovou situací vypořádat?
Než někam nastoupíte, zajímejte se, jaká je filozofie školy. Hodně vám také napoví učitelský sbor: jestli chtějí jen dělat věci stejně jako před 30 lety, nebo se nebrání novým metodám. Doporučil bych učitelům rovněž – jako prevenci vyhoření –, aby si nebrali všechny vzdory dětí příliš osobně. Děti se nespiknou proti konkrétnímu učiteli – puberťákům vadí všichni. Je třeba si to nebrat osobně, ale hledat si k nim vlastní cestu.
● Jak může učitel nadchnout děti, které se hýbou nerady?
Pracujte s tím, co máte. Když je student velký a nemotorný, hrajte hru, kde svou sílu může uplatnit a vyhrát. Zažije pocit vítězství, upevní svoji pozici v kolektivu. Začněte s tím, co ho baví a co mu jde. Potom se mnohem ochotněji pustí i do věcí, které by jinak odmítal. Nelpím na tom, aby děti provedly precizní kotoul, stačí, když se opravdu snaží. Když se děti bojí, trénujte nudné kotouly zábavnou formou. Časem se strachu zbaví a přes tu hlavu se překulí. Ideální je, když učitel sám žije tím, co učí.
● Jak by tedy měla vypadat ideální hodina tělocviku?
Sport má bavit. Ale zábava neznamená nic nedělat, jenom si hodinu hrát. Učitel by měl umět děti motivovat a inspirovat nejen po sportovní stránce, ale i jako osobnost. Pomoct jim objevit, že i když jim něco nejde, není to rovnou konec světa. Měl by rozvíjet jejich potenciál.
● Doporučil byste učitelům nějaké vzdělávací kurzy?
Určitě! Já se hodně vzdělávám v oblasti leadershipu. Aby člověk byl dobrý leader, musí nejprve poznat sám sebe. O to se snažím a pomáhá mi to hodně věcí si uvědomit, lépe rozumět dětem, o které se starám.
Eva ROKYTOVÁ
