Počátkem nového tisíciletí se mi následkem příznivých okolností poštěstilo absolvovat několikatýdenní stáž v USA zaměřenou na vzdělávací systém. Měl jsem dokonce možnost částečně ovlivnit program, a tak se mi i přes jistou nechuť organizátorů podařilo mimo jiné navštívit základní školu na předměstí, kde se vzdělávaly vesměs děti přistěhovalců. Zajímalo mě, jak zvládají jejich integraci.
Doprovázeli nás dva urostlí policisté, přece jen asi měli nějaké obavy. Ukázalo se, že naprosto zbytečné. Před nenápadnou starší budovou školy nás již očekával ředitel školy s kolegy a chlapec a děvče v bílých košilích s kyticí v ruce. Oba přednesli milé uvítání. Poděkoval jsem a zeptal se, jak se jmenují. Chlapec se jmenoval Jacek a dívka Nataša. Požádal jsem je, zda by mě uměli přivítat i ve svých rodných jazycích. Provedli to bezchybně a ředitel jen zmateně sledoval naši další konverzaci.
Děti byly evidentně spokojené a ve škole se jim líbilo. Vysvětlily mi, že většina žáků je z portugalského jazykového prostředí a ostatní pocházejí ze střední a východní Evropy. V duchu jsem se usmál a smířil se s tím, že mě do úplně běžné školy plné imigrantů z celého světa stejně neposlali.
Vstoupili jsme do budovy a pan ředitel mě vedl do ředitelny. Ihned mi padla do oka velká zarámovaná fotografie, na které se usmíval pan ředitel. Bodejť by ne, právě si podával ruku s Billem Clintonem. Hned vedle visel jakýsi diplom. Na můj dotaz, o jakou záležitost se jedná, se pan ředitel nafoukl jak holub na báni a vysvětlil mi, že z rukou prezidenta obdržel vzácné ocenění, Modrou hvězdu, cenu, kterou dostávají v USA školy, které mají nejlepší výsledky v matematice. Můj obdiv byl nelíčený a hned jsem se tázal, jak takového úspěchu dosáhli. Pan ředitel mi důležitě vysvětlil, že před lety provedli zásadní a obtížnou reformu vzdělávání na jeho škole a výsledky se dostavily. Jen jsem z něho nemohl dostat, v čem ta skvělá reforma spočívá.
Program pokračoval prohlídkou školy, dobře vybavené, a vrcholil setkáním s pedagogickým sborem. Nebylo možné přehlédnout, že několik členů sboru nese ryze slovanská jména. Využil jsem situace a oslovil je jejich rodnými jazyky s tím, že jim slibuji, že pan ředitel se obsah našeho rozhovoru nedozví. Nakonec mi opatrně vysvětlili, že když sem přišli učit, byla úroveň žáků katastrofální. Postupně se jim podařilo přesvědčit pana ředitele, že je nutné udělat několik změn, aby se úroveň žáků zvýšila. Ostatně do této školy chodily i jejich děti a oni z nich nechtěli mít nevzdělance. Nedočkavě jsem se tedy tázal, v čem spočívala ona obtížná reforma, o které mě už pan ředitel informoval. Ukázalo se, že změny byly vskutku zásadní. V první řadě se podařilo prosadit, že na každý předmět používaly děti samostatný sešit, věc dříve nevídanou. A následně, což bylo nejobtížnější, zavedli domácí úkoly. Bylo obtížné, ale nutné vysvětlit rodičům, že jejich podpis na domácích úkolech je jen a pouze potvrzení toho, že jejich ratolest úlohu zpracovala doma, tedy opakovala si učivo probírané ve škole. Netrvalo dlouho a výsledky žáků se sunuly výš a výš, až dokonce získali onu Modrou hvězdu. Pan ředitel byl z naší debaty poněkud nervózní, ale ujistil jsem ho, že jsme probírali jen některé podrobnosti jeho skvělé reformy a že kolegové si jeho vstřícného přístupu a organizace velmi cení.
To je už ale více než dvacet let. Od té doby se mnoho změnilo, a jak to tak vypadá, domácí úkoly se u nás stávají nežádoucím elementem. Asi bude lépe, pokud naše děti nebudou již nadále nemístně frustrovány domácími úkoly. Možná, že není daleko doba, kdy nebudou muset umět vlastně nic, všechno ostatně naleznou na internetu, že? Navíc se obecně tvrdí, že matematika rozvíjí myšlení, schopnost abstrakce, analýzy, syntézy… Je to vůbec vhodné? Vždyť už Písmo svaté praví: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“
Uvidíme, jak to s domácími úkoly dopadne. Ale i kdyby došlo k problémům, jistě se i u nás najdou rozumní lidé, třeba z Východu, kteří to pak zase napraví.
JAROSLAV MÜLLNER